Nevídané a nezapomenutelné setkání

nicolasDne 29. 9. 2015 se v Příbrami konala beseda s Lady Milenou Grenfell-Baines. Pro ty, kterým jméno nic neříká, patří tato velmi sympatická dáma k dětem, jenž Nicholas Winton roku 1939 zachránil. Právě tohoto osudového roku vyjelo 8 vlaků s dětmi z Československa. Devátý transport byl však 1. září 1939 překažen.

Uvítal nás Zdeněk Tulis, moderátor, jenž osobně Nicholase Wintona znal. Nejdříve jsme zhlédli film Síla lidskosti, dílo pana Mateje Mináče. Dozvěděli jsme se, kdo Nicholas Winton byl, čím se proslavil a jak svou dokonalou organizační schopností dokázal z Němci okupovaného Československa zachránit 669 převážně židovských dětí do Velké Británie a Švédska. O tomto hrdinském činu se nezmínil ani své manželce neuvěřitelných 50 let. Až po padesáti letech se zachráněné děti dočkaly odpovědí na své dlouho nezodpovězené otázky.

Padesát let se o jeho činech nevědělo a všech 669 zachráněných dětí nemělo ponětí, jak se z tehdejšího Československa dostalo do Anglie či Švédska. Skromný, dobrosrdečný a hlavně obětavý. Těmito slovy bych popsala muže, díky kterému se z tehdejších dětí staly, dnes už, prarodiče a mnoho z nich se snaží světu něco dát. Pomáhají dětem, provozují dobrovolné práce, dělají něco proto, aby byl svět lepší. Po asi hodinovém filmu jsem byla přesvědčena, že lidé, jako byl právě pan Winton, se nevidí často. Byl to opravdu velkolepý člověk s obrovským srdcem a přílišnou skromností, bohužel musím říkat, že byl, protože v červnu t. r. zemřel v úctyhodných 106 letech.

Lady Milena Grenfell-Baines nám vyprávěla o jejích zážitcích a cestě, kterou si už jen matně pamatuje. Tenkrát jí bylo devět let a jako jedna z posledních dětí díky panu Wintonovi se svou mladší sestrou opustila okupované Československo, přinesla nám dokonce ukázat své číslo, které měla na krku při odjezdu, číslo 641, které se mi nejspíš navždy vryje do paměti. Svou cestu však popsala jako tzv. adventure neboli dobrodružství. Překvapilo mě, jakou tato dívenka měla odvahu, ale nejen ona, i její rodiče museli mít obrovskou odvahu, když své dvě dcery posadili na vlak do neznáma. Tato milá dáma patří ke šťastlivcům, kteří se po válce znovu setkali se svými rodiči. Těchto šťastlivců moc nebylo, a když se po válce vrátili domů, nezůstalo jim tu nic. Dnes jsou „Wintonovy děti“ rozprášeny po celém světě, mají své rodiny, životy a po tolika letech neznáma konečně vědí, kdo je tenkrát zachránil.

Slzy v očích, husina po celém těle, pokřivený úsměv na tváři. Myslím si, že mnoho z nás, kdo se besedy zúčastnil, tyto pocity zná a umí se s nimi ztotožnit. Bylo těžké nesmát se vtipným historkám ze života Nicholase Wintona a nebrečet u ukázky z televizní show This is life (Tohle je život). Pan Winton byl pozván, aby se zúčastnil této show, ale nevěděl, o co půjde. Při výzvě „Je tu ještě někdo, kdo vděčí za svůj život panu Nicholasi Wintonovi?“ se postavilo rovnou několik desítek lidí. Ani sám zachránce se neubránil slzavému údolí.

Nezaměnitelný příběh o záchraně dětí na mě udělal obrovský dojem. Z kina jsem si odnesla nejednu věc a rozhodně jen tak nezapomenu čin, který sílu lidskosti dokazuje. Nicholas Winton, jméno, které by měl znát každý bez ohledu na věk a dobu, v níž žije.

I když je pan Nicholas Winton po smrti, stále se sbírají podpisy, aby mu byla udělena Nobelova cena míru.

Autor: Táňa Moučková a Petra Štěpánková, zdroj: red.

 

Odpovědět

*