Z leteckého mechanika fotografem a ředitelem reklamky

DSC_0923Dnes Vám přinášíme rozhovor se známou příbramskou tváří Martinem Menšíkem. Zaujal mě především díky svému barvitému životu. Martin má za sebou fotografické výstavy, drobné role ve filmech a seriálech, byl tváří i několika televizních reklam, měl vlastní rubriku Dr. Láska radí v celorepublikovém časopise, je jedním ze zakladatelů projektu Naše Příbram, moderoval akce jako benefiční koncert pro Kapku naděje nebo pro Alku o.p.s., mnoho plesů a dalších kulturních akcí. Dlouhodobě se věnuje fitnes, dělá také klauna dětem. Všude, kde ho potkáte, má na krku fotoaparát, ať je noc či den. A tak bych mohl pokračovat ve výčtu dál a dál… Představte si,že ten člověk byl i skaut!

Vzdělání, které si Martin Menšík před lety vybral, je stejně pestré jako jeho život. Nečekejte médiální nebo humanitní studia. Martin je totiž vystudovaný letecký mechanik.

Tak to vezmeme hezky od začátku. Proč zrovna letecký mechanik?

„Přišlo mi to jako pořádný základ pro nevšední život, který jsem chtěl vždy vést. Stereotyp a obyčejné věci mě odjakživa děsí. A taky nemám rád výšky a cestování, takže letadla byla jasná volba. (smích) Na této cestě mě hodně podrželi rodiče, kteří stáli při mně při studiích jak finančně, tak i lidsky. A za to jim patří mé velké díky.

Legrační bylo, že i když jsem v řemeslu nebyl špatný, tak už po půl roce mezi profesory panoval názor, že Menšík tohle stejně nikdy dělat nebude.

Další velké díky patří právě střední škole v Odoleně Vodě. Vedli mě a pomáhali mi s naprosto jinými cíly, než se stát leteckým mechanikem. Nezištně a zdarma. Zde začala má fotografická kariéra a začal jsem psát i do místních novin. Jen bych chtěl podotknout, že celý život jsem měl štěstí na příležitosti, štastné náhody a na skvělé lidi, kteří se mě ujali, vedli po mé cestě a mnohému mě naučili. Tím chcí říct, že těch lidí tady bude asi ještě více, jelikož je naším národním zvykem, všichni raději do vás kopnou, než aby vám s něčím pomohli. A o to více si toho vážím.“

Kdekoliv tě potkám, tak pobíháš s fotoaparátem a to je třeba i půlnoc. Jak tohle zvládáš a co všechno fotíš?

„Můžeš mě pravidelně potkat i v půl třetí ráno. Veškerý volný čas, který mám zdárně zaplní focení. Ve dne fotím svatby a  v noci se měním v party fotografa. Fotím svatby, plesy, rodiny, muže i ženy, děti, různé prostory jako restaurace a obchody, naše krásné městečko a veškeré akce, kde se to hemží lidmi.“

Co nejvíce tě baví fotit?

„Pravdou je, že svatby. Dvě stejné svatby nejsou. Ani jejich atmosféry. Je to radost, když může být člověk přítomný takovému významnému dni v životě dvou lidí a ještě to mít jako svou práci a koníčka zároveň. Je pravda, že je to taky trochu depresivní, když už člověk nafotil svatbu 70% svých spolužáků. Ale možná je ještě horší ta pracovní deformace. Protože jestli někdy budu mít vlastní svatbu, tak si ji budu muset nafotit sám, i když nevím, jak to provedu. Cizího fotografa bych asi požadavky uštval.“

Vzpomeneš si na nějaký nevšední zážitek z focení?

„Těch jsem měl poměrně dost, také proto, že jsem byl jeden ze dvou hlavních reportážních fotografů pro nejmenovaný celorepublikový časopis. Nejoriginálnější asi bylo pořizování fotografií z liposukce na jedné estetické klinice v Praze. Jednalo se pouze o lokální umrtvení a paní se u toho dost vrtěla. Nemohu na to zapomenout a snad se jednou přestanu probouzet s křikem…“

Co tvoje kariéra, přístup k práci. Když ji máš tolik, máš vůbec nějaký hlavní směr?

„Vždy mi okolí říkalo, že jsem dříč. Člověk to sám posoudit nemůže. Každopádně pravdou je, že mám za sebou i půl rok bez jediného dne volna včetně víkendů a víkendových nocí kdy jsem fotil po plesech a klubech. Prostě jdeš z práce, kde skončíš v sedm večer, do práce a od jedenácti večer začínáš fotit. Focení ti skončí ve čtyři ráno a dopoledne v neděli jdeš zase pracovat. Práce je pro mě jako droga, když ti jednou zachutná, tak prostě nepřestaneš. Tento pracovní nonstop maraton přerušil až týden na kapačkách. Ode té doby se trochu šetřím. (smích)

Myslím ale, že se vždy budu cítit více či méně fotografem. Hned po škole jsem nastoupil do jedné pražské modelingové a castingové agentury, kde jsem pracoval čtyři roky jako projektant a vedoucí kanceláře. Byla to zajímavá práce. Každý den jsem poznával nové lidi, umělce, herce herečky. Zde jsem měl tu čest dělat s mistry svého oboru, a tak se mi podařilo nejen posunout mé focení na vyšší úroveň, ale zároveň zvýšit si profesionalitu. Agentuře taky patří díky, nebudu jmenovat, oni ví. Spousta zkušeností, posunulo mě to.“

A co Dr. Láska?

„To byla velká legrace. Dělal jsem prostě v redakci časopisu, kde byly samé ženy. Jinou rubriku mi ani dát nemohly. (smích)

Dost lidí to tehdy pohoršilo, protože jsem si nebral servítky, ale i přesto to byla jedna z nejčtenějších rubrik. Lidé, co mě znali, to chápali a jen se dobře bavili. Nejsem zlý, ani zákeřný člověk. Šlo hlavně o zábavu.“

Z leteckého mechanika ředitelem reklamní agentury?

„Chtěl jsem nabrat trochu nový směr, a tak jsem si po čtyřech letech v Praze dal rok volna. Musím se přiznat, že z mého 140% pracovního nasazení jsem přešel asi tak na -10%. Nebudu vám lhát… rok volna je prostě super! Práci jsem nehledal a byl jsem vlastně docela spokojený. Ale jak už to v mém životě bývá, práce si mě našla sama. Když jsem seděl v kavárně s kamarádem, přisedl si k nám jeho bratr. Znali jsme se z dřívější doby, kdy jsme spolupracovali. Slovo dalo slovo a nabídl mi místo ředitele v jeho reklamce. No a tak jsem se stal ředitelem reklamní agentury GET MOVING. Nic víc, nic míň. (smích) 

Teď vedu malý a velmi snaživý team na malém městě, v čem vidím spíše větší výhodou. Prosadit se totiž v Praze, zejména v reklamě, je obtížný a zcela jiný boj. Ale pomalu přejít do Prahy? To je jiná…

Majitelům této agentury další velké díky za šanci a důvěru.

A na závěr Martine, máš nějaké motto, podle kterého se řídíš?

„Jak napsal Kurt Cobain v dopise na rozloučenou slova Neila Younga: „It’s better to burn out than fade away. – Je lepší shořet než vyhasnout.“ Snažím se tím řídit a žít podle toho. Všímám si lidí kolem sebe, jak žíjí bez směru, bez náboje a jen setrvačností. Stojí nepřítomně na zastávkách, ve frontách v supermarketech, eskalátorech a snaží se na vás přehodit svojí negaci a nenaplněnost. Tomuhle říkám ne. Proto udělám pro své osobní naplnění a postup, co bude v mých silách, i kdyby mě to mělo pohltit. A cíle mám vysoké. Prostě raději shořet.“

Martinovu tvorbu můžete sledovat na Facebooku : Martin Menšík Photography nebo na stránkách www.martinmensik.com.

Zdroj: red, foto: red

Odpovědět

*